HURÁ DO PATAGONIE ANEB JAK TO BYLO PŘED CESTOU     

Laos  / Kambodža  / Počasí  / Mapy  / Odkazy  / Návštěvní kniha

     Nejprve vám chci sdělit, že tento cestopis si můžete stáhnout ze žlutého kufříku vpravo nahoře. Teď už ale honem k tomu, jak se naše cesta odvíjela. Někdy kolem 7.11. se od Honzy dozvídám, že jeho myšlenka ještě letos navštívit Patagonii nebyla vtipem, jak jsem si dlouho myslel, ale že byla míněna smrtelně vážně. Protože mi zbývá ještě poměrně dost dovolené, narychlo se rozhoduji a přidávám se k Honzovi. Přes víkend šikovně vyřizuji získání ISIC karty, abych se hned v pondělí 11.11.2002 mohl postavit spolu s ostatními studenty do fronty před GTS. Začínám trávit volný čas po knihovnách a na internetu ve snaze získat v minimálním čase maximum informací o cíli naší cesty. Buenos Aires za 9990 CZK je opravdu skvělá cena a byl by hřích ji nevyužít. Zkoušíme i předčasnou rezervaci, ale gétésačky jsou neoblomné. V pondělí budeme muset do fronty.

     V pondělí ráno přicházím na pobočku GTS. Je velká zima a navíc prší, lepší počasí pro stání ve frontě snad ani nemohlo být. Honza tu již asi hodinu čeká a drží skvělé páté až sedmé místo. Jediné, co ho může hřát, je zájem "sociálních pracovnic" vracejících se ze šichty domů. Shodujeme se, že Buenos Aires by nám nemělo uniknout, i přesto, že kluci před námi směřují tamtéž. Úderem osmé se otvírají dveře GTS. Jdeme hned na řadu a vznášíme požadavek: "2x Buenos Aires"! "Nic volnýho není", dostáváme uzemňující odpověď od přepážkové pracovnice. "Jak nic"? udiveně odrážíme první smeč zpět za přepážku. "Prostě nic", dopadá druhá smeč do levého zadního růžku naší naděje na výlet do Patagonie. Nejsme schopni ze sebe vymáčknout nic víc, než jen "Ty vole, to je v …". Pracovníci GTS, jejich známí a známí jejich známých už zřejmě obsadili všechna volná místa do Buenos Aires.

     Pod tlakem fronty za námi je však nutno nějak dál jednat. Z alternativ nejet nikam nebo jet jinam vybíráme tu druhou. Strávíme tedy tři týdny někde jinde, doufejme. Bereme to od nejvzdálenějších destinací. Vychází Bangkok. Thajsko mě sice nikdy moc nelákalo, ale Bangkok je dobré výchozí místo i do jiných zemí. Máme zarezervováno aspoň něco s tím, že to třeba ještě do zítra změníme. Shánění informací o cíli naší cesty začíná znovu od nuly. Zaujala nás Sumatra, a tak zkoušíme ještě Kuala Lumpur, to by však nebylo na tři týdny, a tak je rozhodnuto. V úterý platíme letenky a rozhodujeme, že prioritou bude Laos nebo Kambodža. Kromě internetu a knihovny zapojujeme jako informační zdroje i živé lidi: kamarádku mého kamaráda advokátní koncipientku Vlastu, z níž ještě nevyprchali zážitky z její třítýdenní cesty po Kambodži a pro změnu kamaráda mé kamarádky Petra, který se před nedávnem vrátil z Laosu a Vietnamu a který nám ochotně zapůjčil i lonely planeta. Tímto jim ještě jednou dík za nezištnou pomoc! Jinak kromě toho, že Honza stihl den před odletem cestou do Prahy přežít autonehodu, se do našeho odjezdu již nic významnějšího neudálo.


PRAHA - VÍDEŇ

    19.11.2002 - Cesta začíná. Ve 14:45 se srážíme v Praze na nádraží Holešovice, abychom následně vyrazili Vindobonou směr Vídeň. Vlak má mírné zpoždění, ale do Vídně nakonec dorážíme na čas. Na vídeňském sudbahnhofu obratem přesedáme na S-bahn, který nás za 3 eura (busem to je 6 euro) po cca dvaceti minutách vyplyvne v útrobách letiště Schwechat. Stačí jen vystoupat schody a jsme v letištní hale. Zafolijujeme batohy a jdeme na check in. Honza však nedostává místo v letadle a je nucen čekat, jak se situace s místy nakonec vyvrbí. Mě mezitím spolu s ostatními cestujícími očuchává zřejmě na drogy vycvičený pes. Situace se vyvrbila příznivě. Honza nakonec místo v letadle získává. Přesto i jen teoretická možnost, že vám v Praze prodají letenku, nechají vás dojet až do Vídně, aby vám pak půl hodiny před naloděním do letadla sdělili, že vaše letenka je jen cár papíru, mě však poněkud děsí. Zatímco Honza čekal na svoje místo, zjistil, že mu zůstal v kapse nůž. Protože však sám pracoval kdysi za pásem, resp. u rentgenu, věděl jak stroj včetně uniformované kontrolorky obelstít. Do Bangkoku jsme tedy cestovali s nožem na palubě, jakoby se 11. září nechumelilo. Zhruba o půlnocí byly zažehnuty motory. Po úspěšném startu následuje pozdní večeře a konečně spánek.


VÍDEŇ - BANGKOK - NONG KHAI

     20.11.2002 - I přistání po desetihodinovém letu zvládl pilot Laudova stroje na výbornou. Jsme v Bangkoku. Je asi 16 hodin místního času. Honza dělá první dokumentární foto. Dolary měníme za bahty (čti báty) v kurzu 43 B za 1 USD. Z Prahy jsme byli vybaveni jednovstupým thajským vízem (600 CZK) počítaje s tím, že druhé pouze letištní a levnější (500 B) zakoupíme na letišti a to pražské využijeme při návratu do Thajska z Laosu nebo z Kambodži. Thajský úředník nám však po vystání fronty suše sdělil, že už vízum máme a že nám tudíž žádné další neprodá a neprodá a dál, že ho nic nezajímá.

Bangkok - řeka Chao Praya a loďobusy jako nejrychlejší dopravní prostředek MHD během permanentního traffic jamu

     Zkoušíme tedy získání tzv. re-entry permitu, což je další složité razítko do pasu, které umožňuje opakovaný vstup do Thajska na jednovstupé vízum. Nemůžeme totiž riskovat nemožnost zakoupení thajského víza na hranicích při návratu do Thajska a ulítnutí letadla. Re-entry permit okýnko nacházíme v horním patře letištní haly. Vyplňujeme dlouhý formulář, aby nám pak úředník sdělil, že re-entry permit na letišti lze získat jen pokud člověk opouští Thajsko letecky. Protože však opustíme Thajsko po zemi, musíme si re-entry permit zakoupit až na hranici těsně před opuštěním Thajska. Když to všechno sečtu, zjištění této informace nám zabralo asi hodinu a půl.

     Jdeme pro bágly, převlíkáme se do letního, opouštíme klimatizovanou halu a střemhlav se vrháme do hustého smogově tropického ozónu Bangkoku. Přejdeme dálnici a míříme na vlakovou zastávku Don Muang, nejlevnější to a nejrychlejší spoj do centra. Na zastávce potkáváme týpka, co jsme s ním mluvili už ve Vídni. Jede sólo a rád by taky navštívil Laos. Přidává se k nám, a tak budeme část cesty trávit ve třech. Jmenuje se taky Honza.

Bangkok - hlavní vlakové nádraží Hualampong

     Zastávka Don Muang je vybavena jízdním řádem, avšak cílové stanice i odjezdy jsou psány thajskými písmeny a čísly. Plán je dostat se na bangkokské hlavní nádraží a odtud vlakem do Nong Khai na laoských hranicích. Máme za to, že rychlík tu asi stavět nebude. Od příjemné anglicky hovořící Thajky se nám však dostává ujištění, že rychlík do Nong Khai zde staví a že pojede v 19:25. Dokonce nám i koupila lístky, aby nedošlo k nedorozumění. Druhou třídou to dělá 269 B. Než přijede vlak činíme první seznámení s místní jídlem a pivem. Je tu celkem provoz. Asi třetí vlak je náš. Vlak sebou hází, trať za moc nestojí, přesto jedeme docela rychle. Sedadla se dají obstojně sklopit, okna se nedají zavřít a na stropě jsou ještě větráky. Průvodčí sice lpí na zasedacím pořádku podle jízdenky, ale nakonec to vzdává. Snažíme se něco naspat.

Hlavní město Laosu Vientiane je v podstatě větší vesnice. V zásadě jediný dopravní ruch tu vytváří tuktuky - tříkolky s charakteristickým dvoudobým zvukem motoru tuk, tuk...  :-)


NONG KHAI - VIENTIANE

     21.11.2002 - Nádherný východ slunce ohlašuje, že brzy bude asi konečná. Je 7 hodin a my na čas přijíždíme do Nong Khai. Necháváme se přemluvit jedním z tuktukářů a směřujeme k hranici. Tuktukář neustále zastavuje u různých kanceláří s nápisy “VISA TO LAOS” a nechce si nechat namluvit, že my si vizum koupíme až na hranici. Našemu požadavku navštívit immigation office za účelem získání re-entry permitu taky nechce rozumět, a tak ho opouštíme a jdeme po svých.

Vientiane - na ulici

     Immigration office je od hranice poměrně dost vzdálen, ale nakonec ho nacházíme. Vyplňujeme formuláře a předkládáme 1 foto, pas a pětisetbahtovou bankovku. Jsme odkázáni do čekárny, kde sledujeme televizi. Po půlhodině jsme vyřízeni a můžeme s klidným svědomím opustit Thajsko.

Vientiane - na ulici

     Nasedáme do autobusu (10 B), který jediný může zajišťovat přeshraniční provoz po Mostě přátelství přes Mekong, jenž zde tvoří Thajsko-laoskou hranici. Na thajské kontrole je nám z pasu vyjmut malý formulář, který nám byl přicvaknut do pasu na letišti, aby nám vzápětí na laoské kontrole přicvakli do pasu zpět zrovna takový jen se znakem Laosu. Jak jsme později zjistili, stejná praxe je i v Kambodže.

Vientiane - na ulici

     Na hranicích také kupujeme vizum. Stojí 30 USD a je patnáctidenní. Poté vyměňujeme peníze. Po delší době z nás zase nějaká země udělal milionáře. Za 100 USD dostáváme 1 071 000 laoských kipů, doslova balík peněz. Už zbývá jen zaplatit nějakou neidentifikovatelnou daň 10 B a můžeme vstoupit do Laosu.

Pha That Luang - tato stupa ze 16. století stojící na okraji Vientianu patří mezi nejvýznamnější stavby v celém Laosu.

     Do Vientianu, hlavního města Laosu, je to už jen co by kamenem dohodil. Za 3000 K bereme tuk tuka do centra a sháníme první ubytování - trojlůžák se sprchou za 5 USD. Zbytek dne věnujeme prohlídce města, i když se jedná spíše přerostlou vesnici.

Vientiane - pionýři

     Postupně procházíme nábřeží Mekongu, několik chrámů neboli watů, včetně Wat Si Saket, kde dáváme řeč s mnichi, kteří nám vysvětlují, že se ve watu připravují na zkoušky, dále navštěvujeme Haw Pha Kaew, což je bývalý královský palác. Viděli jsme i That Dam, neboli černou stupu. U Putaxai, vítězného oblouku postaveného v 60.letech a inspirovaného pařížským vítězným obloukem, dáváme teplou zelenou limonádu, která chutná jako zubní pasta, fuj. Vylezeme nahoru a shlédneme Vientiane z ptačí perspektivy, samozřejmě zadarmo.

Je tradicí, že každý muž by se měl stát alespoň na pár týdnů mnichem. Socialistická vláda zprvu budhismus potírala, dnes je znovu povolen. Mniši bydlí většinou v malých komůrkách oddělených jen látkovou přepážkou v budově přilehající ke klášteru. Tak trošku to připomíná včelí úl. I život mnichů se mění a zřejmě už také není tím, čím býval kdysi.

     Pak se vydáváme vládní čtvrtí směrem k velké stupě Pha That Luang, která je asi největším magnetem ve Vientianu. Cestou se seznamujeme také s ratanballem či jak nazvat hru podobnou nohejbalu, která se hraje přes badmintonovou síť s lehkým ratanovým míčkem o průměru asi 15 cm. Stupa Pha That Luang byla bohužel už zavřená, otevřeno je snad jen do 16:00, ale prý ve vnitř stejně nic není. Díky pozdnímu slunci aspoň pořizujeme její poměrně zdařilé snímky. Už nás prohlídka městem celkem zmáhala, ale přesto jsme se rozhodli podívat se ještě na předměstí.

Vientiane - Patuxai - vítězný oblouk.    

     Koupili jsme si první Beer Lao (5000 až 8000 K) a musíme říct, že není špatné. Už se nám nechce táhnout se dál, a tak usedáme na lavičku před jednou garáží. Od místních jsme dostali polívku a zapřédáme hovor s dvěma studentkami, Ni a Na. Ptáme se jich například jak tráví lidé jako ony večer. Dostáváme odpověď, že ve škole. Zřejmě nám asi špatně porozuměly, domníváme se, ale jak zjišťujeme na zpáteční cestě ke komunikačnímu zádrhelo nedošlo, neboť jsme viděli studenty opuštějící před devátou večer brány školy.

     Oblíbenou zábavou místních dětí je hod šipkou do malých balónků naskládaných v dřevěných mřížkách. Po zaplacení malého poplatku dostanete tři šipky, s nimiž je třeba trefit tři balónky tak, aby praskly. Ač se to zdálo jednoduché, moc nám to nešlo a skoro nic jsme nevyhráli.

Na ulici

     Trhovci už sklízeli své stánky. U nich nás zaujalo, že kuřata, která prodávali, byla komplet obarvena na růžovo, žluto či fialovo. Smysl tohoto počínání nám však zůstal utajen. Cestou zpět trochu bloudíme. Ještě jsme skočili na chvíli na internet (100 K/1 minuta) a jdeme spát. Konečně pevná postel pod zády.

Ratanball